:: JAK SE MÁLINKA STALA SPISOVATELKOU


Když jsem studovala na gymnáziu ve Valašském Meziříčí, dostaly jsme novou paní profesorku. Byla velmi vzdělaná a vděčím jí za to, že se s námi o vzdělání a o své názory dělila. Jednou povídala: "Děti, máme v literatuře krásné knihy. Jedna z nejkrásnějších je Babička Boženy Němcové. Babičku máme, ale Maminka nám schází. Máte-li některá takovou hodnou maminku, jaké známe z venkova, napište o ní, až budete velké, knihu!"

Ta slova se mi vryla hluboko do paměti a tehdy v lavici jsem si povídala: Ó Bože, knihu o mamince! To bych mohla napsat! Naše maminka! To je pravá maminka, ustaraná, věčně v práci nebo sehnutá u šití, žehlení na zahradě, nebo s dětmi u úkolů.

Celá léta jsem o knížce "Naše matička" uvažovala, a protože můj život byl na starosti bohatý, utíkala jsem ve vzpomínkách častěji a častěji potěšit se do Štítné, vzpomínala jsem na blahá léta, kdy nás všechny kryla jedna střecha a obklopovala láska mateřská. Při každé vzpomínce byla maminka a zas maminka. Tu jsem ji viděla ve škole, jak chodí po chodbách, dívá se, zda je čisto. Bože, vždyť čekají inspektora. Tu ji zas vidím u Járku, volá své děti, kachny i husy, její dcerky je zahnaly někam moc daleko, znovu ji vidím v kostele, a zas ve školní lavici.

Před zrakem se mi line bílá silnička k Brumovu - ke stařence. A opět po ní jde maminka, sukně podkasané, a ohlížejíc se ještě zpět ke škole. Gabra a Málinka stojí za plotem a toužebně hledí za ní. Tak rády by šly také. Ale kdo by pásl husy? Vzpomínky plynou jak zurčící potůček a nechávají v duši jasno a krásně, ale také touhu vidět rodný kraj. A tak jsme jeli do Štítné. Moje maminka, Gabra se synem a malou Gabrou, zrovna takovou, jako byla ona sama, pak můj manžel, naše děti Mařenka a Jeníček a já. Bylo nedělní odpoledne a kostelíček u Josefka byl otevřen. Náš štítenský kostelíček byl zcela prázdný. Okny se linulo opět sluneční světlo a já jsem si klekla na oltářní stupínky jako za dětských let. Je mi blaho a jsem opět malou Málinkou a vzpomínám na otce. Ohlédnu se na varhany, kde tatínek hrával a zpíval. Varhany mlčí, ale v mé duši se to rozezvučelo nejkrásnějšími písněmi. Věděla jsem jedno: Teď tu knihu o mamince napíšu! TEĎ!

Pak jsme šli do školy. Viděla jsem babiččin pokojíček, naši jídelnu a zadní pokoj, kde býval ohromný obraz Komenského. Zašli jsme také na zahradu, poznávali jsme stromy, které jsme s tatínkem sázeli, ale které už pro nás ovoce nenesly.

Stanuli jsme na břehu Járku. Můstek byl pobouraný, jako to moje nitro. Pokropila jsem své děti tou rajskou vodičkou Járku a tázala jsem se jich, jak se jim Štítná líbí. Chvíli mlčely a pak mi moje Mařenka odpověděla: "Ale mami, vždy tady nic není..." a ostatní děti kývaly na souhlas. "Doma je to lepší..." Inu doma! To je to! Zde byl můj domov, mé zlaté dětství. Ta krása je ve mně! Pochopila jsem je.
Přijeli jsme domů a já začala psát knihu o mamince. Vypsala jsem v ní všechno dobré i zlé, radost i bolest a taky, jak to chodí v životě matčině. Vypsala jsem, jak jsme maminku zlobívaly a co trpkých chvil a rozpaků jsme jí způsobily. A když jsem celou knihu napsala a předčítala, všichni jsme viděli, že se mi to - nezdařilo! V knize bylo tolik drobných příhod dětí a jejich darebností, že nebyla to kniha MAMINKA, ale určitě GABRA A MÁLINKA. Nebyla jsem ráda. Chtěla jsem knihu napsat matce k sedmdesátinám a měla oslavit její práci, jakožto práci všech dobrých českých maminek. Mně se to nepovedlo! Snažila jsem se knihu přepracovat, ale nebylo to nic platné! Dcerky, darebné dcerky Gabra a Málinka, už tu byly a nedaly se zahnat. Chtěly do světa, mezi děti, a tak jsem jim dala své požehnání... Co mne hřeje je, že láska k mamince a láska mateřská knihu posvěcuje. Mamince je věnována a udělala jí mnoho radosti.

(Amálie Kutinová v letech, kdy byly její knížky vyřazeny z dětské literatury.)

Maminka přišla do Krkonoš jako babička mých dětí, ale nebyla to babička pletací a vařící. Stýskalo se jí po psaní. Její výbavou byl psací stroj a písňové sbírky těch, kteří po sběratelské stezce šli před ní. Folklórní sběr byl pro ni náhradní poutí pro poslední desetiletí života.